Mladá pražská malířka Klára Sedlo sbírá úspěchy ve světě. Ve čtvrtek 27. března od 17 hodin bude vernisáž její výstavy v Městském muzeu a galerii v Hlinsku. Maluje sebe, monstra a podivné figury i květiny z dosud nerozluštěného Voynichova rukopisu.
Jsi jedna z mála lidí, co písmena, slova nebo dny v týdnu vidí barevně. Jakou barvu má město Hlinsko? A jak vidíš začátek týdne – pondělí? A konec – pátek?
Hlinsko je červenožluté, s trochou zelené. Hodně se mi barevně líbí, je to pěkná kombinace. V mé hlavě má každé písmeno i číslo svou barvu, vždycky mělo. „Barevné kódy“ jmen jsou tak obvykle složeninou nejvýraznějších písmen.
U dnů v týdnu je to ale jiné. Každý den má svou jednu jedinou barvu, která nesouvisí s barvou písmen. Proto je pondělí bleděmodré a pátek zelený.
„Komnata nejvyšší potřeby z Harryho Pottera“, tak jsi nazvala svůj depozit s uloženými obrazy. Jaké největší tajemství ti komnata odhalila? Byl tam nějaký obraz, na který jsi už zapomněla?
Je to tak. Při vyklízení jsme našli obrazy z dob, kdy jsem byla ještě na gymnáziu, a část z nich mne skutečně překvapila. Není nad to, když minulé já překvapí své budoucí já.
Maluješ tajemné figury ze svých snů a vizí. Monstra a démony. Bojuješ s nimi? A vyhráváš nebo prohráváš?
Ve snech vedu paralelní existenci – mívám složité sny, velmi realistické. Chodím v nich často i na ta samá místa, potkávám stejné (v reálném světě neexistující) lidi, někdy chodím hodně daleko.
Každopádně, taky ve snech často bojuju. Jako dítě jsem mívala prakticky jen sny, které by se asi daly označit za noční můry. Pronásledování, nestvůry, monstra, umírání (jako dítě jsem se ale často budila před samotnou smrtí, v dospělosti jsem ve snech šla i za tuhle hranici). Mně to tehdy asi ani nepřišlo, protože se mi zdály víceméně jen takové věci. Každopádně, někdy okolo 10 let mě začalo štvát furt ve snu jen utíkat před nějakou hrůzou. A tak jsem se naučila ve spánku „čarovat“, jak jsem tomu říkala. Nebylo to úplně lucidní snění, spíš jako magie v RPGčku (hra na hrdiny – vysvětlení MMG). Pohybem ruky jsem sen zastavovala, útočila a zaháněla nestvůry, dělala se neviditelnou, a hlavně se probouzela (instantní únik 😊).
Tyhle snové triky mi vydržely až do dospělosti. Taky se noční můry dost omezily. Čím jsem starší, tím méně jich je (mám většinou krásné sny). Ale když už temné sny přijdou, tak o to výživnější. Potkávám démony, kteří jsou jako ztělesnění samotného strachu. Je to zajímavé dívat se do tváře svojí vlastní personifikované úzkosti.
Moje RPG „kouzla“ každopádně přestala na tenhle typ hrůzy fungovat.
Takže bylo nutno přejít k jiné strategii, jak se s těmi běsy vypořádat. Zahnání do kouta ve snu, ze kterého se nemůžu vzbudit, mě jednou dovedlo k poněkud šílenému kroku. Prostě jsem se na ty své snové démony vrhla a roztrhala je rukama.
Od té doby démony ve snu lovím. Karta se obrátila (hehe).
Kdybys dostala kytici kvítků z Voynichova rukopisu, co bys s nimi udělala?
Snažila se je namalovat, než uschnou. A kdyby byly v květináči, snažila bych se jich vypěstovat co nejvíc, abych pak mohla mít svou vlastní Voynichovu zahrádku.
Vykládáš tarot? Proč jsi přimalovala další karty s novou symbolikou?
Vykládám, už hodně dlouho, u nás v rodině má vykládání karet docela tradici. I když já jsem první, kdo vykládá s tarotem namísto klasických hracích karet. Když jsem minulý rok vyráběla svůj vlastní tarot s mými malbami, přidala jsem, jak říkáš, několik významů navíc. Bylo to čistě intuitivní, tak, jak si myslím, že by tarot mohl vypadat dnes, aby lépe odpovídal tomu, co v současné době člověk řeší. A zároveň to asi odráží i to, co mně v klasickém tarotu chybí,
Chystáš novou sérii maleb? O čem bude?
Momentálně pracuju na sérii s pracovním názvem Monkey Girl. Bude o takové té malé opičce, kterou mají v pohádkách nebo na pirátských lodích jako mazlíčka. Jenže tahle opice je ve skutečnosti zakletá holka – ale nikdo to nevidí. A tak se potýká s problémy, jako jsou lovci, klec, útěk. A nikdo ji neslyší, nevnímá, nerozumí, pro všechny je to jen opička a ne člověk. Je to celý příběh vyprávěný skrze obrazy. Podobným způsobem jsem pracovala např. i v sérii o Úhořím muži, to byla také příběhovo-obrazová série.
Potřebují lidé k životu umění?
Rozhodně. Umění je brána do světa, který leží za tím reálným. Do podvědomí, imaginace, jiných sfér… Jak tomu chceš říkat. Je to i cesta k vlastnímu prožívání, ke svým emocím, k srdci, k sobě. Tuhle bránu musíme otevírat, musíme k ní vytvářet cesty.
Dělají šaty člověka? Jaký styl oblékání máš ráda?
Já vnímám svůj styl a šatník jako sebevyjádření. To, jak se oblékám, je další pomyslné plátno, které tvořím. Taky se často stylizuji do výstav, na kterých zrovna pracuji. Třeba když jsem malovala sérii o senzibilce Fogbow (což bylo vlastně moje alterego), chodila jsem asi rok jen v oranžové, protože Fogbow nosí hlavně oranžovou. Doteď mám asi sedm oranžových obleků, trika, šaty, kabelky, kulich, svetry, boty…
Můj styl se tedy přizpůsobuje tomu, na čem zrovna pracuji. Jsem součástí svých obrazů.
Jak se máš?
Dobře, právě jdu spát, tak doufám, že mě čeká nějaké příjemné snové dobrodružství 😊.
