BEZKONTAKTNÍ AUTOMYČKA HLINSKO - KOUTY
21. 11. 2024
Víme, jaký dárek zaručeně potěší každého majitele auta! Pod vánočním stromečkem uděláte svým blízkým radost př...
Cakl Elektro
Vyprávění staré lípy - pokračování literárního příběhu z týdne 18. - 24. 5. 2020
Partneři zpravodajství
Milé děti,
předkládáme předposlední kapitolu Vyprávění staré lípy. Příští týden příběh dokončíme a s veverkou Bertou se rozloučíme :-)
Úvod
Bylo nebylo… na kopci u cesty z Hlinska do Svatojánských lázní se tyčila košatá lípa. A že něco pamatovala. Pozorovala život místních obyvatel již přes 300 let. A to, co ze své dnes už 30 metrové výšky nedokázala spatřit, znala alespoň z doslechu.
Pod jejím stínem se totiž při svých toulkách zastavovali nejrůznější lidé, mladí i staří, a tak mohla lípa tiše přihlížet jejich příběhům. Kromě toho žila v korunách lípy veverka Berta a sýkorka
Fanynka. Veverka Berta se z blízkosti lípy raději moc nevzdalovala, protože se obávala o svoje pečlivě nastřádané oříšky. Zato Fanynka. Nevydržela chvíli doma. Už od rána oblétala celé město, aby jí nic neuniklo. Teprve když město zaplavil soumrak, vracela se vždy Fanynka do koruny lípy a vyprávěla veverce, co kde za celý den viděla.
Jednou takhle zjara přepočítávala Berta po obědě své oříšky, když se v tom najednou zatřáslo listí, do koruny staré lípy se vřítila Fanynka celá udýchaná a hned začala vyprávět, co že se to ve městě děje…
Kapitola I – týden 6. – 12. 4. 2020
„Ve městě se strhla mela na trhu.“ hlásila Fanynka, sotva dosedla. Berta dál přepočítávala svoje ořechy a tvářila se, že ji to moc nezajímá. Berta je totiž, jak už to tak s veverkami bývá, samotářská povaha. Fanynka už ji ale znala, nenechala se tím odradit a pokračovala ve svém vyprávění.
„Byla vyhlášena soutěž o největší a nejbarevnější hlinecký koláč. Hlavní cena je let balónem.“ vyprávěla Fanynka. Berta dál tiše kontrolovala svoje zjara již ubývající zásoby ořechů a poslouchala Fanynku jen tak na půl ucha, aby se neřeklo. Najednou ale zbystřila, protože zaslechla, jak Fanynka řekla slovo „ořechy“. „Co je s ořechy?“ vypískla Berta vyděšeně. „No, jak říkám, lidé skupují mouku, vejce, mák, tvaroh, povidla a shánějí i ořechy, každý chce upéct ten největší a nejbarevnější koláč a vyhrát.“
„Kde by asi chtěli teď zjara sehnat ořechy?“ utrousila nechápavě Berta, když v tom jí to došlo. „Aby tak ještě lidi napadlo jít vybrat moje zásoby!“ myslela si. To už ale byla Fanynka dávno na cestě do města, aby mohla pozorovat, co se tam bude dít dál.
Bertě mezitím hlodala v hlavě obava, aby přece jen nějakého výhrychtivého člověka nenapadlo jít hledat její ořechové zásoby a rozhodla se, že všechny své skrýše půjde radši zkontrolovat. Jako všechny veverky, i Berta si před zimou vytvořila zásobáren potravy víc. Veverky se totiž neukládají k zimnímu spánku, jako to dělají jiná zvířata, a musí mít proto dostatek potravy na celou zimu. Je navíc známo, že veverky jsou zvířata spořivá. Kvalitní ořechy nesnědí hned, ale ponechají si je ukryté na dobu nouze. O to víc to Bertu hlodalo, neboť věděla, že její skrýše ukrývají teď zjara ty nejkvalitnější ořechy, které vloni našla.
Berta se tedy vydala na okruh po svých úkrytech vzdálených od lípy i v dosahu více než sto metrů. A nepamatovala si jen své skrýše. Dobře věděla i o skrýších jiných veverek. Nevěděla však, zda ostatní veverky vědí o těch jejích. Musela se tedy na kontrolu vydat opatrně, aby ostatní veverky, ani jiná zvířátka či lidi neupozornila, kde se její zásoby nacházejí…
Kapitola II – týden 13. – 19. 4. 2020
Berta roztržitě vyskočila ze své skrýše ve staré lípě a vrhla se střemhlav dolů po kmeni. Berta je rychlá a mrštná, jako všechny veverky má totiž silné nohy a pěstěné drápky, navíc umí skvěle kormidlovat svým huňatým ocasem. Berta trávila většinu času vysoko ve větvích stromů, dolů obvykle seskakovala jen tehdy, když bylo na obzoru něco k snědku. Za špatného počasí nevystrčila nos ze stromu i několik dlouhých dní. Teď ale neměla na vybranou, musela pospíchat na louku. Kromě skrýší ve stromech měla totiž i několik zemních úkrytů plných semen a ořechů. K tomu si do větví stromů zavěsila i několik lahodných hub. Před zimou své zásoby odhadovala na pár kilo.
Za krátkou chvíli si Berta trochu oddechla. Většina jejích zjara zbývajících úkrytů byla v pořádku. Až na jeden. Směrem k poli měla Berta menší zemní úkryt, byl ale prázdný. Podezřívala nedaleko žijícího křečka. Povídalo se, že do svého úkrytu vyhloubeného dva metry pod zemí nakřečkoval před zimou bezmála dvacet kilo zásob. Jak si tak Berta představovala křečka, kterak nanáší všechny své zásoby do úkrytu ve svých lícních torbách, bylo jí ho vlastně trochu líto. Krádež proviantu mu tedy byla ochotná odpustit, a protože se obloha začínala zatahovat, nechtěla se případným viníkem dále zabývat. Byla spokojená, že ostatní skrýše jsou v pořádku.
Domů do větví stromu staré lípy se dostala zanedlouho a už už se chtěla uvelebit ve svém hnízdečku z listí a mechu, když v tom se zahleděla na svou skrýš v dutině lípy, kde dnes po obědě přepočítávala ořechy, když přiletěla Fanynka s onou zprávou o trhu a soutěži ve městě. Dutina nebyla úhledně zametená jako vždycky bývá, jako by v ní někdo byl. Leknutím zůstala jako zkoprnělá. Tři ořechy chyběly. Berta dobře věděla, že v poledne tam ještě byly. Kdo jen to mohl udělat?
Kapitola III – týden 20. – 26. 4. 2020
„Kdo jen to mohl udělat?“ rozčilovala se Berta a nervózně poskakovala po větvi. Dobře věděla, že před její obchůzkou byla dutina v pořádku. Kdo jen mohl její pečlivě střeženou skrýš odhalit a kdo mohl vědět, že opustila lípu? Nebyla přece pryč zase tak dlouho. „Fanynka.“ ozvalo se najednou do ticha. „Co? Co je s Fanynkou a kdo to mluví?“ vykřikla Berta.
Odpovědi se jí ale nedostalo. Samým rozčilením si totiž Berta nevšimla, že okolí staré lípy se začíná zaplňovat lidmi. Blížila se totiž magická filipojakubská noc, kdy lidé vycházejí na kopce, aby zapálili ohně. Jen tak tak unikla Berta stoupajícímu dýmu a pospíchala hledat útočiště, kde by přečkala noc.
Zakotvila jen o kousek dál pod statnou břízou a dívala se vzhůru do její koruny, zda by byla vhodným nocovištěm. Byla už dnes dost unavená. V tom uslyšela dupání. Leknutím poskočila nahoru po kmeni. Ze starého listí se vyhrabal ježek Jenda. „Co tady děláš?“ zapištěla Berta. „To, co Ty, vyhnal mě oheň.“ zabručel Jenda a složil se zpátky do listí. Vatry na pálení čarodějnic byly pro zvířátka nebezpečné. Obzvlášť tehdy, když je lidé vystavěli dlouho před filipojakubskou nocí. Často si v nich totiž nevědomky udělali hnízda a skrýše a sotva pak stihli ohni utéct.
Samotářka Berta nebyla ze spolunocležníka dvakrát nadšená, ale už se jí tu noc nechtělo nikam chodit. „Spíš?“ zeptala se opatrně po nějaké chvíli Berta. „Ne. My ježci jsme v noci vzhůru a ve dne odpočíváme, to nevíš?“ zabručel Jenda nechápavě. „Hmm.“ odsekla Berta, když v tom najednou vyskočila a horlivě se začala dotazovat. „Takže jsi dnes odpoledne byl pod lípou?“ „Jasně.“ Odvětil Jenda. „A neviděl jsi tam někoho podezřelého?“ zeptala se Berta s nadějí, že jí Jenda přivede na stoupu zloděje ořechů. „My ježci dost mizerně vidíme, řídíme se spíš čichem.“ vysvětlil Jenda. „Proč se tak vyptáváš?“ Berta si nebyla jistá, jestli může neznámému ježkovi vše vypovědět, ale nakonec si řekla, že ježek přece nemohl vybrat její skrýš ve stromě a vylíčila mu své trápení.
„To máš těžký.“ namítal Jenda. „My ježci si schováváme zásoby do země, většinou žížaly,“ pokračoval Jenda. „S ořechy nemám žádné zkušenosti.“ „Vy se neživíte jablky?“ podivovala se Berta, neboť z knížek, které si děti často prohlížely pod lípou, dobře znala vyobrazení ježků s jablky na zádech. „No, my se v jablkách spíš rádi válíme, je to takový náš parfém,“ vysvětloval ježek. „Lidi si toho navymýšlejí, lidi si toho nalžou…“ ukončil Jenda.
Berta byla smutná, že stále netuší, kdo by mohl být zlodějem jejích ořechů. V tom si Jenda vzpomněl, že těsně před tím, než začal utíkat od lípy, slyšel nad lípou letět hejno vlaštovek a taky… Fanynku. Sluch totiž ježkům na rozdíl od zraku slouží...
Kapitola IV – týden 27. 4 – 3. 5. 2020
Zatímco se většina obyvatel přesunula na kopec a kolem lípy zavládlo čarodějnické veselí, dole ve městě se rozprostřel nebývalý klid. Ulice byly prázdné a tiché. Takový klid a ticho přináší příležitost pro lecjaká dobrodružství a nekalosti. Obzvláště pod rouškou tmy.
Celé město ale na kopci nebylo. Ze staré půdy jedné z betlémských chalup vyrazili na noční let nezvykle klidného města netopýři, kteří se již dávno vzbudili z nočního spánku. Netopýři jsou zvláštní živočichové, kteří obývají naši zemi již bezmála šedesát milionů let, v jejich populaci se proto tradují velmi prastaré historky.
Malý netopýrek Lojzík proto vždy nemohl dospat večera, těšil se, až vyrazí na noční let, kdy bude kromě pojídání chutného hmyzu také poslouchat vyprávění starců předávaná z generace na generaci. Povětšinou staří netopýři vyprávěli nejrůznější příběhy obyvatel Betléma a nikdy nezapomněli připomenout, jak jen se život ve městě během staletí prý proměnil k nepoznání. A říci si mohli o lidech tehdejších i současných opravdu všechno, netopýři se totiž dorozumívají zvuky pro lidské ucho neslyšitelnými.
Nejradši měl malý Lojzík historky z první poloviny 18. století, kdy domky na Betlémě vznikaly, přicházeli sem lidé různých řemesel, zpočátku hlavně hrnčíři. Tradovalo se, že během jednoho století tak lidé prostor dnešního Betléma zcela zastavěli a mezi domky zůstávaly jen drobné uličky a předzahrádky. Později, když vyčerpali zdejší ložiska hrnčířské hlíny, začali se obyvatelé Betléma živit hlavně tkalcovstvím. Nejen tkalcovské stroje se však ozývaly z betlémských chalup. Žili zde také ševci, truhláři, sedláři, pekaři a řada dalších řemeslníků.
Lojzík se vznášel nad betlémskými chalupami a představoval si ten dávný život. Život, kdy řeka Chrudimka nebyla osvícena krásnými lampami, uličky nebyly dlážděné, děti si nehrály na hřišti, ale skákaly do sena ve stodole a za okny byli vidět lidé, jak si ve světle petrolejových lamp večer vyprávějí, co kdo zažil.
Jak se tak Lojzík zasněně unášel jarním nočním vánkem, najednou v tichém vylidněném Betlémě zaslechl něco nevídaného. Jako by někdo přesypával ořechy. Spousty ořechů.
Kapitola V – týden 4. - 10. 5. 2020
Berta se hned s rozbřeskem vracela k lípě. Už zdálky viděla hemžení lidí, kteří uklízeli popel po čarodějnické hranici. Jendu už ráno nezahlédla. Možná už spal zahrabaný pod listím. Hbitě vyšplhala do koruny stromu. Její hnízdo bylo sice notně cítit dýmem, ale zdálo se, že je v něm vše v pořádku.
Nepřestávalo jí vrtat hlavou, kam, a hlavně čí vinou se vytratily její tři nejlepší ořechy. Že by ji okradly vlaštovky, které Jenda slyšel letět nad lípou? Vlaštovky u nás ale přece v zimě vůbec nejsou, letí do teplých krajin a žádné zásoby si proto ani nedělají, rozmýšlela potichu Berta. Nebo, že by to udělali ti pobláznění lidé? Jak je tak pozorovala při jejich počínání při odklízení následků jejich čarodějnického rejdění, ani by se nedivila.
Bertino rozjímání přerušilo štěbetání Fanynky. „Ahoj Berto!“ švitořila radostně, sotva dosedla do koruny lípy. „Představ si, co se v noci dělo ve městě?!“ pokračovala a stačila ještě dopředu doplnit, že se kvůli pálení hranice v předvečer do lípy ani nevracela a schovala se v jednom stromě v Betlémě. A už vyprávěla, jak si nejbohatší sedlák dělá zálusk na let balonem, a že prý všude rozhlašuje, že jeho koláč vejde do historie. A protože všechna čeládka už od něj dávno utekla, sám k večeru vytáhl před stodolu obrovský pytel ořechů a chystal se je se selkou začít loupat. Z pytle se ale vyhrnulo obrovské množství molů. Sedlák pak se selkou celou noc ty ořechy přesypával a přebíral, až se to rozléhalo po celém Betlémě. K ránu jim skoro žádné zdravé ořechy nezbyly a sedlák lál a hartusil na selku, ať prohledá spíž, že prý každý ořech se počítá, i kdyby našla jenom jeden jediný.
To Bertě nasadilo dalšího brouka do hlavy. „Kdo jen mohl vědět o mojí skrýši a ukrást moje ořechy?“ pronesla nahlas. Fany už byla ale dávno pryč. V tom se do ticha opět ozvalo: „Fanynka.“ Berta se rozvzpomenula, že tenhle podivný hlas už jednou slyšela, když pospíchala z lípy pryč kvůli zapalování hranice. „Kdo to mluví?“ vypískla Berta. „A co je s Fanynkou?“
„Fanynka. Fanynka přece věděla o Tvé skrýši.“ Vysvětlil tajemný hlas. Patřil jednomu z místních strašidel, které žijí ve staré lípě už po staletí. Berta o nich kdysi slyšela, nikdy je však neviděla. Nikdo je totiž nikdy neviděl. Tradovalo se, že v lípě žijí strašidla dvě. Jedno vždy mluví pravdu a jedno vždy lže. Nikdo je ale od sebe nedokázal rozlišit. Ani Berta.
Kapitola VI – týden 11. - 17. 5. 2020
„Fanynka přece věděla o Tvé skrýši.“ znělo rozčilené Bertě dál v uších. Fanynka sice často vídala Bertu, jak přepočítává ořechy, Berta si ale nebyla jistá, zda jí kdy přímo ukazovala svou skrýš. Vždycky si povídaly… vlastně spíš Fany povídala, když seděla na okraji Bertina hnízda.
V tom noční ticho opět prolomil strašidelný hlas a opakoval: „Fany o té skrýši věděla.“ Berta poskočila. V tom se přidal druhý strašidelný hlas a jako by se začaly hádat:
„Nevěděla… ale jistojistě o ní věděly vlaštovky!“ pravil druhý hlas.
„Vlaštovky? Copak vlaštovky shánějí ořechy?“ povídám, že Fany o té skrýši věděla. hádal se první hlas.
„Nevěděla… ale nepochybně o ní věděl ořešník.“ trval na svém druhý hlas.
„Co sem pleteš ptáka ořešníka? Ten přece v naší lípě vůbec nežije.“ hádal se první hlas.
„Co by nežil. Máme v lípě zásoby ořechů, tak proč bychom tu neměli taky ořešníka?“ nehodlal se druhý hlas vzdát. „A taky o ní věděla veverka Cilka, která hnízdí na nedalekém stromě a spousta dalších obyvatel louky.“ dodal.
Lipěnka s Bertíkem. Dvě strašidla staré lípy. Hádala se a hádala, až z toho strašidelného povídání měla Berta celou hlavu zamotanou. Jasné bylo, že jedno ze strašidel mluví pravdu a druhé lže. Ale kdo se v tom má vyznat? O vlaštovkách přece mluvil i ježek Jenda. Ořešník? Jaktěživa o něm Berta neslyšela, ale to jméno „ořešník“ jí klidu nedodávalo. A Cilka? Je známo, že veverky si vzájemně své skrýše vykrádají… ani Berta neměla v tomhle směru úplně čisté svědomí. Ale že by Cilka odhalila její skrýš a odvážila se na Bertino území?
Kapitola VII – týden 18. - 24. 5. 2020
Zatímco si Berta nepřestávala lámat hlavu se zlodějem ořechů, objevila se nic netušící Fany a začala hned švitořit, jak se ve městě semlela soutěž o koláč.
Mezi lidmi bylo pozdvižení. Koláčů bylo sice dost a dost, nikdo ale nemluvil o ničem jiném, než o zámožném sedlákovi se selkou a jejich koláči, co měl podle sedláka „vejít do historie“. Jak totiž sedlák poručil, selka hned od pytlů s ořechy plných molů běžela do chalupy a prohledala každý kout, kde by mohl být zakutálený alespoň jeden ořech. Nenašla nic. Zato však larvy molů roznosila doslova po celé chalupě a hbití moli si tak začali pochutnávat na všelijakých dobrotách, které měl sedlák se selkou nashromážděné. Ne nadarmo se potravinovým molům říká zavíječi mouční. S neuvěřitelnou rychlostí se tito škůdci pustili do zásob s moukou a během krátké doby je zlikvidovali natolik, že bylo jasné, že koláč, co měl „vejít do historie“, nemají zkrátka z čeho upéct. Hloupá selka navíc dostala strach o svoje honosné šatstvo. Nevěděla totiž, že oblečení je potravinovým molům lhostejné, to je pochoutkou pro moli šatní. Ze strachu všechno své i sedlákovo oblečení roznosila do okolních chalup a za úplatu prosila o jeho uskladnění. Sami pak oblékli jen prostý oděv po čeládce, protože se báli, že moli by se pustili do jejich bohatě zdobených obleků rovnou na nich. Na vyhlášení soutěže o nejlepší a nejbarevnější koláč vypadali jako prostí chasníci. A protože je lidé neměli rádi, historku o jejich překažené cestě k letu balonem si s radostí vypravovali po celém městě. Soutěž o nejbarevnější a největší koláč nakonec vyhrála rodina z nedalekého Stanského mlýna. Měli totiž přece jen největší zásoby mouky.
Bertě bylo z Fanina vyprávění jasné, že sedlák se selkou její ořechy neukradli. Už už se chtěla Fanynky zeptat, zda nemá s krádeží něco společného, to už však byla přelétavá Fany dávno pryč.
Hezký týden,
Hana Tichá
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.
2
Podporujeme
