Redakce iHLINSKO.cz
před 7 hodinami
Rada města Hlinska zrušila výběrové řízení na projekt fotovoltaických elektráren na městských budovách, které...
Partneři zpravodajství
Milé děti,
předkládáme další kapitolu Vyprávění staré lípy, i tentokrát z vlastního pera, neboť z Vaší strany zatím žádné nápady nedorazily :-) I nadále však platí, že pokud budete chtít, můžete své náměty na další pokračování příběhu zasílat na email hlinskodetem@email.cz, a to až do nedělního večera 10. 5. 2020. Vybraný námět odměníme dárkovým balíčkem.
Úvod
Bylo nebylo… na kopci u cesty z Hlinska do Svatojánských lázní se tyčila košatá lípa. A že něco pamatovala. Pozorovala život místních obyvatel již přes 300 let. A to, co ze své dnes už 30 metrové výšky nedokázala spatřit, znala alespoň z doslechu.
Pod jejím stínem se totiž při svých toulkách zastavovali nejrůznější lidé, mladí i staří, a tak mohla lípa tiše přihlížet jejich příběhům. Kromě toho žila v korunách lípy veverka Berta a sýkorka
Fanynka. Veverka Berta se z blízkosti lípy raději moc nevzdalovala, protože se obávala o svoje pečlivě nastřádané oříšky. Zato Fanynka. Nevydržela chvíli doma. Už od rána oblétala celé město, aby jí nic neuniklo. Teprve když město zaplavil soumrak, vracela se vždy Fanynka do koruny lípy a vyprávěla veverce, co kde za celý den viděla.
Jednou takhle zjara přepočítávala Berta po obědě své oříšky, když se v tom najednou zatřáslo listí, do koruny staré lípy se vřítila Fanynka celá udýchaná a hned začala vyprávět, co že se to ve městě děje…
Kapitola I – týden 6. – 12. 4. 2020
„Ve městě se strhla mela na trhu.“ hlásila Fanynka, sotva dosedla. Berta dál přepočítávala svoje ořechy a tvářila se, že ji to moc nezajímá. Berta je totiž, jak už to tak s veverkami bývá, samotářská povaha. Fanynka už ji ale znala, nenechala se tím odradit a pokračovala ve svém vyprávění.
„Byla vyhlášena soutěž o největší a nejbarevnější hlinecký koláč. Hlavní cena je let balónem.“ vyprávěla Fanynka. Berta dál tiše kontrolovala svoje zjara již ubývající zásoby ořechů a poslouchala Fanynku jen tak na půl ucha, aby se neřeklo. Najednou ale zbystřila, protože zaslechla, jak Fanynka řekla slovo „ořechy“. „Co je s ořechy?“ vypískla Berta vyděšeně. „No, jak říkám, lidé skupují mouku, vejce, mák, tvaroh, povidla a shánějí i ořechy, každý chce upéct ten největší a nejbarevnější koláč a vyhrát.“
„Kde by asi chtěli teď zjara sehnat ořechy?“ utrousila nechápavě Berta, když v tom jí to došlo. „Aby tak ještě lidi napadlo jít vybrat moje zásoby!“ myslela si. To už ale byla Fanynka dávno na cestě do města, aby mohla pozorovat, co se tam bude dít dál.
Bertě mezitím hlodala v hlavě obava, aby přece jen nějakého výhrychtivého člověka nenapadlo jít hledat její ořechové zásoby a rozhodla se, že všechny své skrýše půjde radši zkontrolovat. Jako všechny veverky, i Berta si před zimou vytvořila zásobáren potravy víc. Veverky se totiž neukládají k zimnímu spánku, jako to dělají jiná zvířata, a musí mít proto dostatek potravy na celou zimu. Je navíc známo, že veverky jsou zvířata spořivá. Kvalitní ořechy nesnědí hned, ale ponechají si je ukryté na dobu nouze. O to víc to Bertu hlodalo, neboť věděla, že její skrýše ukrývají teď zjara ty nejkvalitnější ořechy, které vloni našla.
Berta se tedy vydala na okruh po svých úkrytech vzdálených od lípy i v dosahu více než sto metrů. A nepamatovala si jen své skrýše. Dobře věděla i o skrýších jiných veverek. Nevěděla však, zda ostatní veverky vědí o těch jejích. Musela se tedy na kontrolu vydat opatrně, aby ostatní veverky, ani jiná zvířátka či lidi neupozornila, kde se její zásoby nacházejí…
Kapitola II – týden 13. – 19. 4. 2020
Berta roztržitě vyskočila ze své skrýše ve staré lípě a vrhla se střemhlav dolů po kmeni. Berta je rychlá a mrštná, jako všechny veverky má totiž silné nohy a pěstěné drápky, navíc umí skvěle kormidlovat svým huňatým ocasem. Berta trávila většinu času vysoko ve větvích stromů, dolů obvykle seskakovala jen tehdy, když bylo na obzoru něco k snědku. Za špatného počasí nevystrčila nos ze stromu i několik dlouhých dní. Teď ale neměla na vybranou, musela pospíchat na louku. Kromě skrýší ve stromech měla totiž i několik zemních úkrytů plných semen a ořechů. K tomu si do větví stromů zavěsila i několik lahodných hub. Před zimou své zásoby odhadovala na pár kilo.
Za krátkou chvíli si Berta trochu oddechla. Většina jejích zjara zbývajících úkrytů byla v pořádku. Až na jeden. Směrem k poli měla Berta menší zemní úkryt, byl ale prázdný. Podezřívala nedaleko žijícího křečka. Povídalo se, že do svého úkrytu vyhloubeného dva metry pod zemí nakřečkoval před zimou bezmála dvacet kilo zásob. Jak si tak Berta představovala křečka, kterak nanáší všechny své zásoby do úkrytu ve svých lícních torbách, bylo jí ho vlastně trochu líto. Krádež proviantu mu tedy byla ochotná odpustit, a protože se obloha začínala zatahovat, nechtěla se případným viníkem dále zabývat. Byla spokojená, že ostatní skrýše jsou v pořádku.
Domů do větví stromu staré lípy se dostala zanedlouho a už už se chtěla uvelebit ve svém hnízdečku z listí a mechu, když v tom se zahleděla na svou skrýš v dutině lípy, kde dnes po obědě přepočítávala ořechy, když přiletěla Fanynka s onou zprávou o trhu a soutěži ve městě. Dutina nebyla úhledně zametená jako vždycky bývá, jako by v ní někdo byl. Leknutím zůstala jako zkoprnělá. Tři ořechy chyběly. Berta dobře věděla, že v poledne tam ještě byly. Kdo jen to mohl udělat?
Kapitola III – týden 20. – 26. 4. 2020
„Kdo jen to mohl udělat?“ rozčilovala se Berta a nervózně poskakovala po větvi. Dobře věděla, že před její obchůzkou byla dutina v pořádku. Kdo jen mohl její pečlivě střeženou skrýš odhalit a kdo mohl vědět, že opustila lípu? Nebyla přece pryč zase tak dlouho. „Fanynka.“ ozvalo se najednou do ticha. „Co? Co je s Fanynkou a kdo to mluví?“ vykřikla Berta.
Odpovědi se jí ale nedostalo. Samým rozčilením si totiž Berta nevšimla, že okolí staré lípy se začíná zaplňovat lidmi. Blížila se totiž magická filipojakubská noc, kdy lidé vycházejí na kopce, aby zapálili ohně. Jen tak tak unikla Berta stoupajícímu dýmu a pospíchala hledat útočiště, kde by přečkala noc.
Zakotvila jen o kousek dál pod statnou břízou a dívala se vzhůru do její koruny, zda by byla vhodným nocovištěm. Byla už dnes dost unavená. V tom uslyšela dupání. Leknutím poskočila nahoru po kmeni. Ze starého listí se vyhrabal ježek Jenda. „Co tady děláš?“ zapištěla Berta. „To, co Ty, vyhnal mě oheň.“ zabručel Jenda a složil se zpátky do listí. Vatry na pálení čarodějnic byly pro zvířátka nebezpečné. Obzvlášť tehdy, když je lidé vystavěli dlouho před filipojakubskou nocí. Často si v nich totiž nevědomky udělali hnízda a skrýše a sotva pak stihli ohni utéct.
Samotářka Berta nebyla ze spolunocležníka dvakrát nadšená, ale už se jí tu noc nechtělo nikam chodit. „Spíš?“ zeptala se opatrně po nějaké chvíli Berta. „Ne. My ježci jsme v noci vzhůru a ve dne odpočíváme, to nevíš?“ zabručel Jenda nechápavě. „Hmm.“ odsekla Berta, když v tom najednou vyskočila a horlivě se začala dotazovat. „Takže jsi dnes odpoledne byl pod lípou?“ „Jasně.“ Odvětil Jenda. „A neviděl jsi tam někoho podezřelého?“ zeptala se Berta s nadějí, že jí Jenda přivede na stoupu zloděje ořechů. „My ježci dost mizerně vidíme, řídíme se spíš čichem.“ vysvětlil Jenda. „Proč se tak vyptáváš?“ Berta si nebyla jistá, jestli může neznámému ježkovi vše vypovědět, ale nakonec si řekla, že ježek přece nemohl vybrat její skrýš ve stromě a vylíčila mu své trápení.
„To máš těžký.“ namítal Jenda. „My ježci si schováváme zásoby do země, většinou žížaly,“ pokračoval Jenda. „S ořechy nemám žádné zkušenosti.“ „Vy se neživíte jablky?“ podivovala se Berta, neboť z knížek, které si děti často prohlížely pod lípou, dobře znala vyobrazení ježků s jablky na zádech. „No, my se v jablkách spíš rádi válíme, je to takový náš parfém,“ vysvětloval ježek. „Lidi si toho navymýšlejí, lidi si toho nalžou…“ ukončil Jenda.
Berta byla smutná, že stále netuší, kdo by mohl být zlodějem jejích ořechů. V tom si Jenda vzpomněl, že těsně před tím, než začal utíkat od lípy, slyšel nad lípou letět hejno vlaštovek a taky… Fanynku. Sluch totiž ježkům na rozdíl od zraku slouží...
Kapitola IV – týden 27. 4 – 3. 5. 2020
Zatímco se většina obyvatel přesunula na kopec a kolem lípy zavládlo čarodějnické veselí, dole ve městě se rozprostřel nebývalý klid. Ulice byly prázdné a tiché. Takový klid a ticho přináší příležitost pro lecjaká dobrodružství a nekalosti. Obzvláště pod rouškou tmy.
Celé město ale na kopci nebylo. Ze staré půdy jedné z betlémských chalup vyrazili na noční let nezvykle klidného města netopýři, kteří se již dávno vzbudili z nočního spánku. Netopýři jsou zvláštní živočichové, kteří obývají naši zemi již bezmála šedesát milionů let, v jejich populaci se proto tradují velmi prastaré historky.
Malý netopýrek Lojzík proto vždy nemohl dospat večera, těšil se, až vyrazí na noční let, kdy bude kromě pojídání chutného hmyzu také poslouchat vyprávění starců předávaná z generace na generaci. Povětšinou staří netopýři vyprávěli nejrůznější příběhy obyvatel Betléma a nikdy nezapomněli připomenout, jak jen se život ve městě během staletí prý proměnil k nepoznání. A říci si mohli o lidech tehdejších i současných opravdu všechno, netopýři se totiž dorozumívají zvuky pro lidské ucho neslyšitelnými.
Nejradši měl malý Lojzík historky z první poloviny 18. století, kdy domky na Betlémě vznikaly, přicházeli sem lidé různých řemesel, zpočátku hlavně hrnčíři. Tradovalo se, že během jednoho století tak lidé prostor dnešního Betléma zcela zastavěli a mezi domky zůstávaly jen drobné uličky a předzahrádky. Později, když vyčerpali zdejší ložiska hrnčířské hlíny, začali se obyvatelé Betléma živit hlavně tkalcovstvím. Nejen tkalcovské stroje se však ozývaly z betlémských chalup. Žili zde také ševci, truhláři, sedláři, pekaři a řada dalších řemeslníků.
Lojzík se vznášel nad betlémskými chalupami a představoval si ten dávný život. Život, kdy řeka Chrudimka nebyla osvícena krásnými lampami, uličky nebyly dlážděné, děti si nehrály na hřišti, ale skákaly do sena ve stodole a za okny byli vidět lidé, jak si ve světle petrolejových lamp večer vyprávějí, co kdo zažil.
Jak se tak Lojzík zasněně unášel jarním nočním vánkem, najednou v tichém vylidněném Betlémě zaslechl něco nevídaného. Jako by někdo přesypával ořechy. Spousty ořechů.
S přáním veselého týdne,
Hana Tichá
